Carl Rogers

Carl Rogers (1902-1987)

O Carlu Rogersovi, jednomu z nejvlivnějších psychologů  a myslitelů dvacátého století, se často hovoří jako o tichém revolucionáři. S jeho jménem je spojován rozvoj originálního psychoterapeutického směru-přístupu zaměřeného na člověka (ThePerson-Centred Approach, PCA), který výrazně ovlivnil podobu současné psychoterapie a posunul naše úvahy o povaze člověka a mezilidských vztazích. Rogersovy myšlenky byly mnohdy opravdu velice radikální a nenásilnou cestou bořily tradiční představy o poskytování pomoci druhým lidem. Rogers vnesl do psychoterapie téma důvěry v člověka. Podle něj má v sobě každý člověk obrovský potenciál porozumět sám sobě a svému prožívání a má schopnost změnit své základní životní postoje,své sebepojetí i své chování. Když mu prokážeme důvěru, dokáže jedinec převzít zodpovědnost a řídit svůj život, který přirozeně směřuje k růstu a rozvíjení jeho vnitřních možností. Rogersův terapeutický přístup zaměřil pozornost také na význam vztahu pro konstruktivní změnu v životě člověka. Nejen vztah mezi terapeutem a klientem, ale i vztahy mezi rodičem a dítětem, učitelem a studentem, mezi partnery, i vztahy ve skupině, kde je mnoho lidí, mohou být léčivé  a podporovat rozvoj jedince. Když ve vztahu vytváříme prostředí plné důvěry a přijímající a otevřené atmosféry, když pootevřeme dveře pro bezpečné setkání dvou lidí, tak:

 "lidé, kteří jsou akceptováni a oceňováni, záhy začínají mít větší zájem o své vlastní self. Je-li lidem empaticky nasloucháno, umožní jim to mnohem spolehlivěji naslouchat proudu vnitřních zážitků. Jakmile člověk porozumí a váží si sebe sama, bude jeho self v souladu s jeho prožíváním. Tak se tento člověk stane opravdovějším a autentičtějším. Tyto vnitřní tendence a terapeutovy postoje umožňují člověku stát se mnohem úspěšnějším při změně vlastního self. Důsledkem je větší volnost k proměně v opravdovou, celistvou osobnost.“ (Rogers,1998,s.93)

 Rogers se snažil ukázat jak mocná je důvěra v člověka a jak radikálně může snaha přijmout, ocenit a porozumět změnit naše obvyklé a pevně ukotvené představy o mezilidských vztazích či šťastném člověku. Ve své práci a výzkumech se snažil potvrdit a demonstrovat ty terapeutovy postoje, které umožňují otevřenou komunikaci a posilují jedince,aby plně dosáhl svého potenciálu. Popsal je jako nevyhnutelné a dostačující podmínky pro konstruktivní změnu. Tři z těchto podmínek jsou právě bezpodmínečné přijetí, empatické naslouchání a kongruence.

Rogers se nebál vstupovat do nových a neprozkoumaných zákoutí terapie a vytvářel nové metody, jak prokázat pravdivost svých idejí. A nespokojil se jenom s terapii. Potenciál svých poznatků spatřoval i v oblastech jako je problematika vzdělávání, nebo při řešení sociálních a politických konfliktů. Považoval je za efektivní nástroj působící proti takovým zlům, jako jsou rasová a kulturní nesnášenlivost či individuální a skupinový egoismus.